Novinky

Veterán klub Sedlčany přišel o jednoho ze zakládajících členů sdružení

Veterán klub Sedlčany přišel o jednoho ze zakládajících členů sdružení. S naším prezidentem a zakládajícím členem Veteránklubu Milošem jsme se rozloučili 31.1.2014.

Veterán klub Sedlčany přišel o jednoho ze zakládajících členů sdružení

Členové místního Veterán klubu se dne 31.1.2014 rozloučili se svým kamarádem a prezidentem klubu Milošem Blažkem (* 1947). Odešel jim kamarád, bez kterého by asi tento spolek nikdy nevznikl. Miloš historickými vozidly a též činností klubu přímo žil.

Pan Miloš Blažek byl sedlčanský rodák a motory ho uchvátily již v jeho mládí. Po dovršení patřičného věku si udělal řidičské oprávnění na malé motocykly a svou Jawettu proháněl s kamarády po okolí města. Když nastoupil na Střední průmyslovou školu v Táboře, jezdil na ní dokonce na internát. Vždy rád vyprávěl o nevšedních zážitcích z těchto cest. V motoristickém kroužku průmyslové školy spolu se spolužáky postavil motokáru, na které si na závodech vyjel příslušnou výkonnostní třídu. I během základní vojenské služby se každodenně setkával s technikou, i když trochu jinou než doposud. Sloužil totiž jako mechanik na letecké vojenské základně v Bechyni. Také z tohoto období míval spoustu krásných vzpomínek, které rád dával k dobru při různých příležitostech. Po návratu z vojenské služby nastoupil do Sedlčanských strojíren jako nástrojař. Též se stal členem místní organizace Svazarmu. Z tohoto období nejraději vzpomínal na polovinu sedmdesátých let, kdy místní klub Svazarmu hrál ligu motobalu, což byl jakýsi fotbal na motocyklech. A jelikož Miloš nebyl zvyklý stát někde vzadu v koutě, ale naopak se vždy snažil zdravě prosadit vpřed, působil v tomto mužstvu jako kapitán a později i jako rozhodčí. Postupem času se v rámci Svazarmu stal ještě členem Karavan klubu.

Když se v areálu Sedlčanské kotliny začaly začátkem devadesátých let jezdit hobby závody Trabantů, tzv. Trabant cross, nemohl Miloš chybět mezi účastníky. A protože motor Trabanta je takový větší motor z motorky, mohl opět uplatnit své dovednosti při jejich úpravě a ladění na co nejvyšší výkon.

Již v této době začala v Milošovi uzrávat nová výzva - schraňoval motocykly, které se pro někoho stávaly ojetými a pro provoz na silnicích nemoderními. Miloš v nich však viděl něco jiného. Stroje, které lidem sloužily mnoho let a které si nezasloužily odvézt do kovošrotu jen proto, že na trhu je nahradily motocykly novější. Začal tyto pro někoho vysloužilé motocykly sbírat. Nakonec se mu mopedů, Pionýrů, Jaw a ČZ podařilo nashromáždit k šesti desítkám. S jejich renovacemi a úpravami vyčkával ještě několik let než odešel z posledního zaměstnání do důchodu. Pro někoho zasloužilý a klidný odpočinek, pro Miloše okamžik, kdy se bude moci svým strojům začít věnovat na 100% tak, jak byl zvyklý celý život dělat svou práci. A to se mu splnilo před třemi lety. Svým umem začal dávat nový život strojům, které tolik miloval. Měl neskonalou radost, když dokončil renovaci motocyklu ČZ 150C z roku 1952. Provozoval Jawu 250 „ Pérák“, u které byl pyšný na to, že je ve zcela původním stavu bez jediného zásahu renovace. Vždy se radoval, až vyrazí na projížďku na dalším novém „Divočákovi“, jak své motocykly nazýval.

V posledních letech pravidelně navštěvoval Sraz historických vozidel v Čelkovicích, který pořádá vždy první neděli v říjnu průmyslová škola, kterou studoval. Pokaždé se vrátil nadšený, protože zde načerpal novou inspiraci pro svou práci a ještě se potkal s některým ze svých bývalých spolužáků nebo kamarádů. V průběhu roku 2013 se mu podařilo sehnat historický automobil VW Brouk. Ihned ho začal připravovat na novou sezonu, protože měl naplánováno vzít letos do Čelkovic svou životní partnerku Jarmilu. Říkal, že léta přibývají, a proto je už potřeba trocha toho pohodlí. Brouk byl pro Miloše další životní vzpruhou. Bohužel osud mu letošní účast krutě překazil.

Čas mu též nedovolil splnit si jednu ze svých dávných tužeb, a to vybudovat v Sedlčanech soukromé muzeum historických motocyklů. Ve svých snech viděl toto muzeum v objektu na Sukově náměstí, kde od mládí bydlel. Stodola, která se nachází za domem, se měla stát oním místem, kde by stály nablýskané stroje a Miloš by příchozím návštěvníkům mohl ke každému říci mnoho zajímavostí. Vždy říkal, že každý stroj má svou duši. Znal ty stroje do posledního detailu. Rád poukazoval na to, jakým šroubkem byl který díl na původním motocyklu přišroubován, a nestrpěl, když tomu byl jinak.

Miloš již nikomu z kamarádů bohužel nepomůže naštelovat ten správný předstih či nastavit karburátor, nebo odzkoušet tu správnou jiskru na svíčce neposlušného motocyklu. Nepoměří s nikým z nás, komu to jede lépe do kopce, nebo kdo má to srdce podržet plynovou rukojeť o chvíli déle a ukázat ostatním, kdo je pánem silnic. V sobotu 25.1.2014 jeho srdce dotlouklo a Milošova duše se vypravila na zcela novou cestu. Na cestu po nebeské autostrádě, na které se bude muset snažit najít duše podobných nadšenců, kteří se tam dostali dříve.

A nám nezbývá, než mu popřát, aby tam ve svém hvězdném stroji měl vždy plnou nádrž paliva, dobře seřízený karburátor a předstih, a on mohl jet jen dál a dál.

Veterán klub Sedlčany

< Zpět